Místa vnímaná skrze barvu - Česko & Evropa

Když jsem tuto scénu fotografovala, Brno pro mě nebylo domovem, ale městem, které jsem navštěvovala. O několik let později jsem se k fotografii vrátila jako k součásti série obrazů věnovaných místům, která se mezitím stala součástí mého každodenního života.

Dřevěná platforma u kavárny nabízí místo k posezení uprostřed dění v jednom z brněnských parků. Lidé si povídají, popíjejí kávu, sledují děti při hře nebo si jen na chvíli odpočinou. Na této scéně mě nezaujal konkrétní okamžik, ale její atmosféra – klidné tempo podzimního odpoledne plynoucího vlastním rytmem uprostřed města.

Dominikánskou ulicí chodím ráda nahoru i dolů. Na jedné procházce po návratu z Kalifornie mě něco zastavilo — a vyfotila jsem si ji právě z tohoto úhlu. Teprve když jsem se ji rozhodla namalovat, všimla jsem si, jak zvláštně se dělí skoro jako rozcestí: na jedné straně schody, na druhé vinoucí se dlažební kostky. A přesto obě cesty nahoře znovu splynou.

Jejich rytmus a barvy se v obraze odrážejí i v architektuře a fasádách domů. Ulice tu září skoro jako v pohádce. Její barevnost vychází z fotografie západu slunce nad řekou Hudson v New Yorku.

Propojila se tak pro mě vzpomínka na místo, které mě změnilo, s místem, které jsem díky tomu začala vidět nově.

Na procházce Brnem by Dominikánská ulice neměla chybět. Zaujala mě svou kompozicí — klesáním dolů do centra, hranami domů i jemným rytmem křivek a linií. Bylo to jedno z prvních míst, přes která jsem po letech života v cizině začala znovu objevovat Brno. Najednou jsem ho viděla jako město plné barev a nové sebejistoty.

Barevnost obrazu vychází z palety mého dědečka, malíře Josefa Konečného, kterou použil při portrétu mé babičky. I díky tomu je pro mě tato malba spojená nejen s tímto místem, ale i se vzpomínkou na ně.

Možná v ní někdo další najde totéž — ulici, která v člověku nenápadně, ale silně zůstane.

Chtěla jsem vědět, co se stane, když dám dohromady Prahu a barvy inspirované Henri Matissem.

Namalovala jsem tedy znovu Karlův most.

Tentokrát mi nešlo tolik o atmosféru jedné chvíle nebo dne,

ale spíš o esenci Prahy — pohádkového města poskládaného do jedné velké skládačky,

kterou pro mě Praha vždycky je.

Chtěla jsem tam mít to kompaktní bludiště zhuštěné historie,

které se skrývá v každém domečku, okně i soše na mostě.

Tato Praha v barvách Matisse je pro mě něco nového.

Není to ta „zlatá Praha“, jak ji známe —

jako by odhalila, kolik dalších barev v sobě ještě může mít.

„Možná ji tak někdo uvidí taky —

nebo si v obraze najde svou vlastní Prahu.“

Pohled z tohoto místa na Karlův most byl pro mě nový.

Na řece se zrovna pohybovalo několik parníků a celé to působilo klidně a živě zároveň. Byl podvečer.

Blížila se zlatá hodina a věže a domy kolem mostu se začaly jemně rozsvěcet v posledních paprscích slunce.

Je to ten moment, kdy se všechno na chvíli zpomalí a Praha působí téměř nehybně — jako by se zastavila mezi dnem a nocí.

U srdce mě ještě hřálo jedno setkání, ze kterého jsem právě odcházela.

Možná právě proto je ten obraz klidnější, měkčí… víc o pocitu než o přesném místě.

Malovala jsem víc podle toho, co ve mně zůstalo, než podle toho, co jsem viděla.

Praha je pro mě vždycky trochu pohádková — ale tentokrát i jemně naivní, skoro impresionistická.

Některá místa se schovávají ve stínu těch, kterých si všimne každý.

Pod znojemskou katedrálou jsem objevila malé bludiště domů, zahrad, zdí a schodů. Právě taková místa miluji nejen objevovat, ale také malovat. Staré uličky mizející za rohem, schody vedoucí neznámo kam, domy poskládané jeden přes druhý a zahrady schované za zdmi mají pro mě zvláštní kouzlo a tajemství. Co je za tím rohem? Kam vedou ty schody? Co se skrývá za zdí?

A pak jsou tu jejich tvary. Nepravidelné střechy, zdi, schodiště a domy vytvářejí kompozice, které bych si sama možná ani nevymyslela. Ráda je zachycuji tak, jak je nacházím ve skutečných městech — a později se ke mně někdy vracejí, proměněné a poskládané jinak, v mých imaginárních městech.

Nade vším se tyčí mohutná katedrála, ale mě tentokrát zajímal svět pod ní. Místa, kde lidé skutečně žijí své každodenní životy. Životy, které možná vypadají obyčejně, ale nikdy úplně obyčejné nejsou.

Stačil mi jediný pohled na ty schody a věděla jsem, že je budu malovat.

Obraz vznikl na konci měsíce, během kterého jsem malovala každý den — což pro mě vůbec není obvyklé. Byla jsem plná energie, jistoty a chuti experimentovat. A tak jsem staré zdi a skryté zahrady nechala rozzářit růžovou, žlutou, tyrkysovou a modrou.

Nechtěla jsem změnit to, čím toto místo je. Chtěla jsem ukázat, jaké bylo pro mě — plné tiché energie, radosti a příslibu něčeho dalšího za příštím rohem.

Možná právě proto mě obyčejná a trochu schovaná místa tolik přitahují. Když se díváme dost pozorně a se zvědavostí, nemusíme krásu hledat tam, kam se dívají všichni.

Někdy stačí sejít po schodech.

Byl to den, od kterého jsem moc nečekala, ve městě, které jsem nikdy neměla zvláštní potřebu navštívit. Byla jsem trochu zvědavá na slavný výhled na Znojmo, který jsem znala z fotografií, ale to bylo asi tak všechno.

Když jsem ale dorazila ke katedrále, nebyl to ten velkolepý výhled, co mě zaujalo. Místo toho jsem se podívala dolů.

Pode mnou byl malý svět domků a zahrádek a nad nimi se tyčilo několik poněkud neforemných staveb. Někde za tím vším byl hrad, který jsem čekala, že uvidím, ale byl téměř úplně schovaný. Mě fascinovalo něco jiného — ten uzavřený svět ve stínu velkolepé památky, kde se odehrával skutečný každodenní život. Vyfotila jsem si ho.

Tohle bude asi obrázek. A byl.

Stal se mým prvním portrétem Znojma. Zároveň jsem už nějakou dobu toužila svůj způsob malby trochu uvolnit, a tak jsem zkusila něco nového. Místo abych si kompozici nejprve načrtla, začala jsem rovnou barevnými bloky. Perspektiva se stala trochu naivní, ale líbila se mi energie, kterou to obrazu dodalo, i svoboda pohrát si s tím, co jsem viděla.

Barevnost jsem si vypůjčila ze staré fotografie, kterou jsem pořídila na řeckém ostrově Skiathos. Znojmo se najednou rozzářilo barvami úplně jiného místa — jasnou modrou, zelenou, žlutou a teplou červenou.

Na Znojmě ve mně zůstalo ještě něco. Město ve mně vyvolávalo zvláštní pocit jiné doby, jako by tu někde pořád přežívala atmosféra první republiky — času, kdy byly naše babičky a prababičky mladé. Když se na tento obraz dívám, pořád v něm něco z toho cítím.

Asi nejraději mám ale na tomto obraze to, že začal téměř bez očekávání. Šla jsem hledat jeden výhled a zaujal mě úplně jiný. Zkusila jsem jiný způsob malování a objevila v něm trochu víc svobody.

Někdy nám právě místa, od kterých nic moc nečekáme, přinesou něco nového.

Třetí a zatím poslední, ale můj asi nejoblíbenější portrét Českého Krumlova v barvách inspirovaných Chagallem. Prostě se k tomuto pohledu na kouzelný Krumlovský náhon ty barvy hodily. Záměrně jsem zvolila pohled bez dominantní zámecké věže, který by byl klasickým turistickým obrázkem. Já a ti co tam byli, víme, že tam ta věž je. Ale tento pohled, tato kompozice si zasloužila stejné pozornosti a oslavy. A protože ten den byl jasný a slunečný po mrholivém večeru po příjezdu, všechno zářilo a tak si obrázek řekl o zářivé barvy. Barvy mého nadšení z objevování tohoto kouzelného místa.

Noční procházka Českým Krumlovem byla tajuplná a plná milých překvapení. Z městečka jsem toho moc za světla neviděla a uličky osvětlené lucernami se zdály neodolatelné. Věděla jsem, že toto je ta pravá kompozice a že ji budu chtít odít do více barev než jen do zlatého světla a stínu. I zde u mého druhého obrázku z Krumlova jsem zvolila neobvyklou paletu, kterou jsem dřív vytvořila na iPadu ze tří barev magenty, tmavě modré a špinavě žluté. Průhled z úzké uličky byl výzvou. Zvolila jsem jednoduchý styl aby vynikl tajemný kontrast světla a stínu tvořený z barev. Myslím, že se to povedlo

Český Krumlov je v seznamu UNESCO a je to opravdu národní skvost. Je snad stejně oblíbený turisty jako Praha. Malovat by se dalo všechno. Toto byl jeden z prvních pohledů, o kterém jsem věděla, že ho chci zpracovat. A malovala jsem ho z Krumlovské trojice nejdřív. Byl podzim a já měla lednu nevyzkoušenou podzimní paletu. Nebylo to nakonec snadné spokojit se jen s těmito barvami. Ale dodržela jsem disciplínu a vznikl tak portrét městečka, který v sobě má barvy podzimu, mozaiku Krumlovských domečků (je ostatně v mém mozaikovém stylu) a trochu hravé potměšilosti v naivním provedení. 

Jeden večer v Brně jsme byly v italské restauraci a proto špagety. Mám tu rastauraci ráda, je domácká a dobře tam vaří. Tentokrát jsem se kromě jídla rozhlížela i kolem něco vyfotila. Málokdy maluju interiéry, tato fotka mě ale vábila kompozicí i atmosférou dvojího světa - útulné místnosti a tmy venku. To světlo ve tmě je zase kavárna kam taky rády chodíme. Tak to mám všechno dohromady, vzpomínky, místa a barvy nevyzkoušené palety, které loudily, abych je zkusila. Je to taky jed z mála obrázků kreslený digitálními pastelkami.

Tato pohádková ulice opravdu existuje. Je pod zříceninou Kozího hrádku a jsou tam i vinné sklepy. Je pro jižní Moravu typická. Hned vedle je tajemný židovský hřbitov. Barvy obrázku mají původ v letní kytici a světlé pozadí je pro mě velmi netypické. Ale prostě se tam nejlíp hodilo. Mikulov je místo plné překvapení.

Návštěva Mikulova po 40 letech je jako návrat do dětství. Kostelní dvůr pod zámkem se pro mě proměnil do fauvistické fantasie. Moc se mi tam líbily květiny a kompozice světla a stínu. Paletu jsem zvolila velmi bujarou, protože jsem se tam tak cítila - celá nadšená, že mě ten Mikulov nezklamal. 

V roce 2024 jsem konečně navštívila Portugalsko, zatím jen Lisabon, ale bylo to velmi inspirativní. Věděla jsem, že tam najdu místa, která bych chtěla namalovat. A Alfama byla přesně to, co jsem očekávala, a ještě víc. Když jsem se rozhodla ji namalovat, zvolila jsem tužku v Procreate. Vytvořilo to zajímavý ilustrační efekt a já ho miluji.

Žatec je historické město v západních Čechách, které je známé svým chmelem. Filmaři ho mají rádi a Barbra Streisand si ho vybrala jako vhodný exteriér pro svůj film Yentl. V tomto filmu jsem hrál komparzistu, když mi bylo 18. Takže po více než 40 letech jsem se tam vydal, abych to všechno znovu viděl. Tato ulice je přímo uprostřed filmové lokace. Bylo neskutečné ji navštívit a ještě podivnější ji malovat.

Tento lesík blízko mého domu se jmenuje Akátky - akácie. A je jich opravdu plný. Tohle je můj první obraz. Je namalovaný pastelovým štětcem Procreate a spíše letní barevnou paletou, ale malovala jsem ho na podzim. Po kalifornské poušti mě tento druh listnatého prostředí opravdu nadchl. Bylo to pro mě skoro nové.

Tišnov -malé město nedaleko Brna na jižní Moravě. Žila jsem tam 10 let během školních let. Na tuto louku pod kopcem Klucanina jsem chodila pořád. Hráli jsme si tam, lezli po stromech, trhali květiny a švestky a v zimě lyžovali. Bylo to asi 5 minut od mého domova a vždycky jsem kolem ní šla do školy a zpět. Namalovala jsem ji v roce 2022 během mé návštěvy České republiky, po návštěvě Tišnova, plné vzpomínek a emocí.