Místa vnímaná skrze barvu - Česko & Evropa

Když jsem tuto scénu fotografovala, Brno pro mě nebylo domovem, ale městem, které jsem navštěvovala. O několik let později jsem se k fotografii vrátila jako k součásti série obrazů věnovaných místům, která se mezitím stala součástí mého každodenního života.

Dřevěná platforma u kavárny nabízí místo k posezení uprostřed dění v jednom z brněnských parků. Lidé si povídají, popíjejí kávu, sledují děti při hře nebo si jen na chvíli odpočinou. Na této scéně mě nezaujal konkrétní okamžik, ale její atmosféra – klidné tempo podzimního odpoledne plynoucího vlastním rytmem uprostřed města.

Dominikánskou ulicí chodím ráda nahoru i dolů. Na jedné procházce po návratu z Kalifornie mě něco zastavilo — a vyfotila jsem si ji právě z tohoto úhlu. Teprve když jsem se ji rozhodla namalovat, všimla jsem si, jak zvláštně se dělí skoro jako rozcestí: na jedné straně schody, na druhé vinoucí se dlažební kostky. A přesto obě cesty nahoře znovu splynou.

Jejich rytmus a barvy se v obraze odrážejí i v architektuře a fasádách domů. Ulice tu září skoro jako v pohádce. Její barevnost vychází z fotografie západu slunce nad řekou Hudson v New Yorku.

Propojila se tak pro mě vzpomínka na místo, které mě změnilo, s místem, které jsem díky tomu začala vidět nově.

Na procházce Brnem by Dominikánská ulice neměla chybět. Zaujala mě svou kompozicí — klesáním dolů do centra, hranami domů i jemným rytmem křivek a linií. Bylo to jedno z prvních míst, přes která jsem po letech života v cizině začala znovu objevovat Brno. Najednou jsem ho viděla jako město plné barev a nové sebejistoty.

Barevnost obrazu vychází z palety mého dědečka, malíře Josefa Konečného, kterou použil při portrétu mé babičky. I díky tomu je pro mě tato malba spojená nejen s tímto místem, ale i se vzpomínkou na ně.

Možná v ní někdo další najde totéž — ulici, která v člověku nenápadně, ale silně zůstane.

Chtěla jsem vědět, co se stane, když dám dohromady Prahu a barvy inspirované Henri Matissem.

Namalovala jsem tedy znovu Karlův most.

Tentokrát mi nešlo tolik o atmosféru jedné chvíle nebo dne,

ale spíš o esenci Prahy — pohádkového města poskládaného do jedné velké skládačky,

kterou pro mě Praha vždycky je.

Chtěla jsem tam mít to kompaktní bludiště zhuštěné historie,

které se skrývá v každém domečku, okně i soše na mostě.

Tato Praha v barvách Matisse je pro mě něco nového.

Není to ta „zlatá Praha“, jak ji známe —

jako by odhalila, kolik dalších barev v sobě ještě může mít.

„Možná ji tak někdo uvidí taky —

nebo si v obraze najde svou vlastní Prahu.“

Pohled z tohoto místa na Karlův most byl pro mě nový.

Na řece se zrovna pohybovalo několik parníků a celé to působilo klidně a živě zároveň. Byl podvečer.

Blížila se zlatá hodina a věže a domy kolem mostu se začaly jemně rozsvěcet v posledních paprscích slunce.

Je to ten moment, kdy se všechno na chvíli zpomalí a Praha působí téměř nehybně — jako by se zastavila mezi dnem a nocí.

U srdce mě ještě hřálo jedno setkání, ze kterého jsem právě odcházela.

Možná právě proto je ten obraz klidnější, měkčí… víc o pocitu než o přesném místě.

Malovala jsem víc podle toho, co ve mně zůstalo, než podle toho, co jsem viděla.

Praha je pro mě vždycky trochu pohádková — ale tentokrát i jemně naivní, skoro impresionistická.

Znojmo je pohádka nepoznaná - alespoň pro mě. Je plné historie a úchvatných výhledů. Ještě tam budu muset zajet. Pod katedrálou se nachází shluk domků a dvorků, který mi učaroval natolik, že z toho vznikly dva obrázky. Tento je až druhý. Jediný pohled na ty schody a hned bylo jasné, že to bude obrázek. Dokonalá kompozice, tajemství zahrad za zdí, staré kameny... Místo hodné prozkoumání skrze barvy, které by je měly trochu proměnit a hlavně oslavit. Lidé nežijí v katedrálách, ale tady. 

Můj první obraz Znojma vznikl v barvách řeckého ostrova Skopelos. Použila jsem svou starou fotografii. Tento výhled můžete vidět, když se podíváte dolů ze zdi před katedrálou. Přímo před námi na kopci je pivovar a za ním znojemský hrad - je skrytý. Toto naivní a veselé dílo jsem namalovala nejprve v barevných blocích bez skicování. Mým cílem nebyl realistický obraz, ale spíše duch místa - pocit, který mi toto jihozápadomoravské historické město vyvolalo. Směs domova a historie a jakoby se tam čas zastavil někde ve 20. letech 20. století - v době první republiky - jak jí říkáme.

Třetí a zatím poslední, ale můj asi nejoblíbenější portrét Českého Krumlova v barvách inspirovaných Chagallem. Prostě se k tomuto pohledu na kouzelný Krumlovský náhon ty barvy hodily. Záměrně jsem zvolila pohled bez dominantní zámecké věže, který by byl klasickým turistickým obrázkem. Já a ti co tam byli, víme, že tam ta věž je. Ale tento pohled, tato kompozice si zasloužila stejné pozornosti a oslavy. A protože ten den byl jasný a slunečný po mrholivém večeru po příjezdu, všechno zářilo a tak si obrázek řekl o zářivé barvy. Barvy mého nadšení z objevování tohoto kouzelného místa.

Noční procházka Českým Krumlovem byla tajuplná a plná milých překvapení. Z městečka jsem toho moc za světla neviděla a uličky osvětlené lucernami se zdály neodolatelné. Věděla jsem, že toto je ta pravá kompozice a že ji budu chtít odít do více barev než jen do zlatého světla a stínu. I zde u mého druhého obrázku z Krumlova jsem zvolila neobvyklou paletu, kterou jsem dřív vytvořila na iPadu ze tří barev magenty, tmavě modré a špinavě žluté. Průhled z úzké uličky byl výzvou. Zvolila jsem jednoduchý styl aby vynikl tajemný kontrast světla a stínu tvořený z barev. Myslím, že se to povedlo

Český Krumlov je v seznamu UNESCO a je to opravdu národní skvost. Je snad stejně oblíbený turisty jako Praha. Malovat by se dalo všechno. Toto byl jeden z prvních pohledů, o kterém jsem věděla, že ho chci zpracovat. A malovala jsem ho z Krumlovské trojice nejdřív. Byl podzim a já měla lednu nevyzkoušenou podzimní paletu. Nebylo to nakonec snadné spokojit se jen s těmito barvami. Ale dodržela jsem disciplínu a vznikl tak portrét městečka, který v sobě má barvy podzimu, mozaiku Krumlovských domečků (je ostatně v mém mozaikovém stylu) a trochu hravé potměšilosti v naivním provedení. 

Jeden večer v Brně jsme byly v italské restauraci a proto špagety. Mám tu rastauraci ráda, je domácká a dobře tam vaří. Tentokrát jsem se kromě jídla rozhlížela i kolem něco vyfotila. Málokdy maluju interiéry, tato fotka mě ale vábila kompozicí i atmosférou dvojího světa - útulné místnosti a tmy venku. To světlo ve tmě je zase kavárna kam taky rády chodíme. Tak to mám všechno dohromady, vzpomínky, místa a barvy nevyzkoušené palety, které loudily, abych je zkusila. Je to taky jed z mála obrázků kreslený digitálními pastelkami.

Tato pohádková ulice opravdu existuje. Je pod zříceninou Kozího hrádku a jsou tam i vinné sklepy. Je pro jižní Moravu typická. Hned vedle je tajemný židovský hřbitov. Barvy obrázku mají původ v letní kytici a světlé pozadí je pro mě velmi netypické. Ale prostě se tam nejlíp hodilo. Mikulov je místo plné překvapení.

Návštěva Mikulova po 40 letech je jako návrat do dětství. Kostelní dvůr pod zámkem se pro mě proměnil do fauvistické fantasie. Moc se mi tam líbily květiny a kompozice světla a stínu. Paletu jsem zvolila velmi bujarou, protože jsem se tam tak cítila - celá nadšená, že mě ten Mikulov nezklamal. 

V roce 2024 jsem konečně navštívila Portugalsko, zatím jen Lisabon, ale bylo to velmi inspirativní. Věděla jsem, že tam najdu místa, která bych chtěla namalovat. A Alfama byla přesně to, co jsem očekávala, a ještě víc. Když jsem se rozhodla ji namalovat, zvolila jsem tužku v Procreate. Vytvořilo to zajímavý ilustrační efekt a já ho miluji.

Žatec je historické město v západních Čechách, které je známé svým chmelem. Filmaři ho mají rádi a Barbra Streisand si ho vybrala jako vhodný exteriér pro svůj film Yentl. V tomto filmu jsem hrál komparzistu, když mi bylo 18. Takže po více než 40 letech jsem se tam vydal, abych to všechno znovu viděl. Tato ulice je přímo uprostřed filmové lokace. Bylo neskutečné ji navštívit a ještě podivnější ji malovat.

Tento lesík blízko mého domu se jmenuje Akátky - akácie. A je jich opravdu plný. Tohle je můj první obraz. Je namalovaný pastelovým štětcem Procreate a spíše letní barevnou paletou, ale malovala jsem ho na podzim. Po kalifornské poušti mě tento druh listnatého prostředí opravdu nadchl. Bylo to pro mě skoro nové.

Tišnov -malé město nedaleko Brna na jižní Moravě. Žila jsem tam 10 let během školních let. Na tuto louku pod kopcem Klucanina jsem chodila pořád. Hráli jsme si tam, lezli po stromech, trhali květiny a švestky a v zimě lyžovali. Bylo to asi 5 minut od mého domova a vždycky jsem kolem ní šla do školy a zpět. Namalovala jsem ji v roce 2022 během mé návštěvy České republiky, po návštěvě Tišnova, plné vzpomínek a emocí.